Tam, kde se cítíme být sami sebou, všechny masky jsme nechali někde venku a v klidu si zde odpočineme po náročném dni. Jsme zde v bezpečí, obklopeni našimi milovanými a milujícími, se kterými sdílíme každodenní radosti i starosti. Tak nějak vypadá ideální obrázek domova většiny z nás.
Ne každému se ovšem takového štěstí dostane. Jestliže vám ano, buďte za to vděční, neboť jiným se o takovém ideálním stavu pouze zdá. Zůstali sami a nenašli nikoho, kdo by jim řekl, že je má rád. Vlastně to tak nechtěli, ale v životě si někdy nevyberete. Musíme akceptovat to, co k nám přichází. Třeba i skutečnost, že nakonec nepřišel vůbec nikdo. Půl desáté pryč a venku tma, jste dávno po večeři. Chcete relaxovat, dotěrné myšlenky vám ale nedají pokoj. Tak nějak dopadla ve Švédsku teorie svobody.
V této bohaté zemi mají lidé možnost žít nezávisle a budovat vlastní kariéru. Již od sedmdesátých let zde stát podporuje mladé občany v osamostatnění. Během čtyřiceti let zde došlo k výraznému zpřetrhání rodinných vazeb. Sami budujete, a tak sami i odcházíte z tohoto světa. Dle výzkumů takto dopadá polovina Švédů. Tuto problematiku zachytil ve svém snímku dokumentarista Erik Gandini. Níže jsou v bodech uvedeny hlavní postřehy z filmu, který stoprocentně stojí za shlédnutí a nutí k zamyšlení.
· Původním záměrem této skandinávské země bylo vytvořit moderní společnost prostou vztahů založených na vzájemné závislosti.
· Zajímavý projekt se v průběhu let ve skutečnosti vyvinul ve zpřetrhání vazeb v rodinách.
· Mnoha místním osamělost v podstatě vyhovuje, jsou tak šťastní a nemají potřebu tento stav měnit.
Otázkou je, zda by byl tento model realizovatelný i v jiných zemích a jaké by to mělo společenské důsledky. Svoboda je samozřejmě dobrá věc, ale může člověk bez hlubších mezilidských vztahů prožít naplněný život? Cítíme se v bytě, kde se obvykle probouzíme a usínáme sami opravdu jako doma? Tam, kde máme třicet let na poličce jen pár fotek s přáteli, kteří občas přijdou na návštěvu a zase odejdou? Na to si každý z nás bude muset odpovědět sám.